za patnáct dní to bude patnáct měsíců co ho máme doma. našeho velkého berta. je to docela mazec. pomalu to vypadá, jako bychom byli v nějaké černé díře, protože jinak to není možný.
a jsem si vědoma, že tohle je asi nejvíce omílané klišé. že tohle se člověk dočte všude a téměř na první stránce, většinou je to mezi prvními větami vůbec: čas hrozně letí, ty děti příliš brzy vyrostou, letí to jak splašený, užívejte dokud můžete.
jo. ale je to prostě pravda. dá se to chvíli nevnímat. dá se na to občas zapomenout. ale o to s větší razancí to pak zase vyplave napovrch. ten čas strašně letí!
a tak si to budu psát. sem. občas, a snad pravidelně. musím. pro zachování vzpomínek. nebo přesněji řečeno pro zachování těch drobných střípků. těch veselostí a radostí co nás na zlomek vteřiny pobavily, protože ty velké věci a ty velké zlomy, ty si člověk většinou pamatuje. vyrobí fotky, vyrobí si v hlavě nějaké oslí můstky a navíc o těch velkých věcěch rád vypráví, rád to sdílí s lidmi okolo a tak si to do paměti krásně uloží. ale ty malinké věcičky, ty radůstky a okamžíčky, ty většinou prchnou do ztracena. a je to škoda. pro mne totiž právě ta každodennost, okořeněná milými okamžiky a letmými neobyčejnostmi, má tu pravou hodnotu. to je dle mého to, co nás tvaruje, co nám pomáhá dospívat, moudřet a užívat života. ano, chvíle, kdy udělal náš mladej první samostatný krok do prostoru, byla úžasná a neuvěřitelně radostná, ale v závěru to byla událost, ke které už několik měsíců směřoval. na nožičky se postavil už v sedmi měsících a od té doby nedělal nic jiného, než že stál v postýlce a lomcoval s ní od jedné stěny ke druhé. a to je například střípek, který pro mě má nepopsatelnou hodnotu, ještě teď když si vybavím, jak na těch chatrných nožičkách stojí, ručkama drží šprusle a lomcuje postelí tak, že to vrže až k sousedům (a musím říct, že ten vrzací zvuk je dost charakteristický pro jinou, dospěláckou, činnost) a obličejík mu září štěstím, tak ještě teď se nad tím musím usmát. a protože bych se nad tím ráda usmívala i za dvacet let, musím si to takto písemně zkusit uchovat.
nuže, deníček mám založený, díky blogovému rozhraní mi bude vždycky po ruce a budu si svědomitě vyrábět příspěvky.
bude-li to někdo číst, nechť.
udělá-li to někomu hezký den, juchů.
vznikne-li mi ucelený soubor mých zážitků, názorů a celkově otisk dnešních dní, jupíjajej!
Žádné komentáře:
Okomentovat