jedno 7m na návštěvě aneb každé dítě se žene svojí rychlostí

byla tady u mne kamarádka z práce se sedmiměsíčním miminkem. její synek se zatím pouze lopotí na bříšku, trochu se občas někam připlazí, ale spíš volí pohyb pomocí válení sudů. a úplně nejspíš jen tak pobývá na jednom místě a kouká se kolem sebe a zkoumá věci, co má nadosah. je moc roztomilý.
první myšlenkou bylo, že bych si kluky ráda vymněnila. jen na den, možná dva. jen jako takovou malou odpočinkovou vsuvku. měla bych doma zase chvíli dítě, co někam položím a ono tam víceméně zůstane. neleze po židlích, nešplhá na stoly, nevyhazuje veškeré vnitřky skříněk šuplíků a poliček, nepatlá všude jídlo a nekape po všem svým pitíčkem. neutíká přede mnou když ho chci přebalit a nevzteká se když ho nechci v první vteřině co se zastavíme vyndat z kočárku. den dva klidu, to by bylo fajn. jenom kojit, krmit, přebalovat, ňuchňat, uspávat, kojit, krmit, přebalovat,...
druhou mojí myšlenkou bylo, jak je opravdu každé miminko úplně jiné. jak se všechny malé děti víceméně dohoní kolem toho prvního roku. i když mně spíš připadá, že víc odpovídá tak nějak čtrnáctý měsíc. to už jsou ty děti najednou celé vývojově v rovnováze a zase začíná jejich nerovný a nevyvážený běh směrem ke druhým narozeninám.
vzpomněla jsem si na našeho berta, jaký byl v sedmi měsících. to už stál. připlazil se k čemukoli, za co se dalo chytit, chytli se toho a vytáhl se do stoje. a stál. pamatuje se mi to hezky, protože to bylo před vánoci a já celá nervózní volala jak ortopedovi, tak doktorce, abych se ujistila, že to je v pohodě a nebudu muset mezi svátky řešit nějaké následky jeho evolučního výbuchu. že to nemusím nijak řešit a mladýmu do jeho překotného a mimo hlavní cestu vedoucího vývoje nemusím nijak zasahovat. ono upřímně, stejně bych s tím nic nenadělala, i jsem si tohoto faktu byla vědoma. sama jsem v sobě dostatečně upevnila názor, že dítě máme nechat, aby dělalo co samo zvládne, ale nehnat ho do věcí na které nestačí. tento názor jsem shledala za hodný následování ještě v jeho prenatálním období a dodnes ho plně využívám. dnes už to jsou trochu jiná měřítka, jako třebas, že mu na hřišti nechci pomáhat lézt na skluzavky a na prolézačky, na které sám nedostane, ale tenhle přístup se dá využívat od začátku. takže i s tím stojem mi to bylo tak nějak jasné, sama ho stavět nebudu, to nejsem blázen - už proto, že mu přece nebudu radit jak být šikovnější a jak se rychleji dostávat do nebezpečných situací, ale zároveň mu v tom nebudu nijak bránit - a to už proto, že vzhledem k tomu, jaký je paličák, by to dělal na truc častěji, urputněji a vytrvaleji než takhle. ale mít názor od doktorů je příhodné. obzvlášť když z toho málem trefí všechno příbuzenstvo co jen je nadosah. jeden by ho nejraději přivazoval, druhý z toho má noční můry, třetí by ho začal hned posazovat, aby mu ten vývoj hodil do správnější posloupnosti.
ale tohle všechno je stejně vedlejší, protože to nic nemění na faktu, že jsme se dostali do situace, kdy jsme měli stojící dítě. a naše stojící dítě bylo i veselejší dítě. stál všude, u všeho, vždy. najednou byl mnohem přístupnější trávení času v postýlce. stačilo ji trochu posunout do dveří do kuchyně, aby na mě viděl, když myji nádobí nebo vařím a hned se pro něj objevil úplně nový svět.
ale to by nebyl náš bert, aby mu stačilo staticky postávat a pozorovat. brzy začal vším cloumat, viklat, posouvat a netrvalo dlouho a chodil kolem postýlky, posouval před sebou židle a tak nějak celkově začínal chápat, k čemu že to ty nohy vlastně slouží. zktrátka se pevně držel svého hesla: stále v pohybu.
a jak tak na tohle vzpomínám, koukám na toho kamarádčina synka, jak si spokojeně leží na jednom místě, občas se trochu pootočí, aby dosáhl na hračku, vesele si pod sebe slintá a je celý spokojený, jaký má z toho koberce přehled o celém pokoji.
zkrátka, každé dítě je opravdu jiné.

jdu na to aneb mám blog

za patnáct dní to bude patnáct měsíců co ho máme doma. našeho velkého berta. je to docela mazec. pomalu to vypadá, jako bychom byli v nějaké černé díře, protože jinak to není možný.
a jsem si vědoma, že tohle je asi nejvíce omílané klišé. že tohle se člověk dočte všude a téměř na první stránce, většinou je to mezi prvními větami vůbec: čas hrozně letí, ty děti příliš brzy vyrostou, letí to jak splašený, užívejte dokud můžete.
jo. ale je to prostě pravda. dá se to chvíli nevnímat. dá se na to občas zapomenout. ale o to s větší razancí to pak zase vyplave napovrch. ten čas strašně letí!
a tak si to budu psát. sem. občas, a snad pravidelně. musím. pro zachování vzpomínek. nebo přesněji řečeno pro zachování těch drobných střípků. těch veselostí a radostí co nás na zlomek vteřiny pobavily, protože ty velké věci a ty velké zlomy, ty si člověk většinou pamatuje. vyrobí fotky, vyrobí si v hlavě nějaké oslí můstky a navíc o těch velkých věcěch rád vypráví, rád to sdílí s lidmi okolo a tak si to do paměti krásně uloží. ale ty malinké věcičky, ty radůstky a okamžíčky, ty většinou prchnou do ztracena. a je to škoda. pro mne totiž právě ta každodennost, okořeněná milými okamžiky a letmými neobyčejnostmi, má tu pravou hodnotu. to je dle mého to, co nás tvaruje, co nám pomáhá dospívat, moudřet a užívat života. ano, chvíle, kdy udělal náš mladej první samostatný krok do prostoru, byla úžasná a neuvěřitelně radostná, ale v závěru to byla událost, ke které už několik měsíců směřoval. na nožičky se postavil už v sedmi měsících a od té doby nedělal nic jiného, než že stál v postýlce a lomcoval s ní od jedné stěny ke druhé. a to je například střípek, který pro mě má nepopsatelnou hodnotu, ještě teď když si vybavím, jak na těch chatrných nožičkách stojí, ručkama drží šprusle a lomcuje postelí tak, že to vrže až k sousedům (a musím říct, že ten vrzací zvuk je dost charakteristický pro jinou, dospěláckou, činnost) a obličejík mu září štěstím, tak ještě teď se nad tím musím usmát. a protože bych se nad tím ráda usmívala i za dvacet let, musím si to takto písemně zkusit uchovat.
nuže, deníček mám založený, díky blogovému rozhraní mi bude vždycky po ruce a budu si svědomitě vyrábět příspěvky.
bude-li to někdo číst, nechť.
udělá-li to někomu hezký den, juchů.
vznikne-li mi ucelený soubor mých zážitků, názorů a celkově otisk dnešních dní, jupíjajej!