spojené nádoby aneb raději se soustřeďme na to dobré

náš dvacetiměsíční kluk ještě nechodí na nočník. používá plínky a kromě letmých situací, kdy ho my sami na nočník posadíme si nočníku nevšimne.
nijak nám to ale doma nevadí. nemáme z toho výčitky svědomí, nijak to neřešíme, nestresujeme se kvůli tomu a už vůbec tím nezatěžujeme našeho synka.
ono totiž ano, odplenkovávání není naší silnou disci-plínou /ono tedy upřímně, já a moje teorie ohledně učení na nočník by sama o sobě dala na samostatný článek/, ale vedle této činnosti, kterou náš bertík neumí, je mnoho věcí, které naopak umí a které podle nás za zmínku stojí, které si zaslouží náš zájem a naši podporu.
bertík umí foukat na flétnu, hrát na harmoniku, umí si poprosit o sundání kytary a hrát na kytaru. umí po sobě uklízet hračky a ví, že se v pokojíčku uklízí před spinkáním. umí si poprosit o svoje dobrůtky a přinést si misku z pokojíčku, kde si ji odložil. když se mu něco z mističky vysype, automaticky to posbírá a vrátí zpět do mističky. když dopije, lahvičku pěkně postaví a většinou ji jde postavit na nějakou poličku. než se jde baštit, ví, že si tu lahvičku má přinést, abychom udělali šťávu a tu si pak položí na svůj stoleček. umí sám baštit, baví ho sedět v židličce a jíst. umí si nahnout talíř a vyškrabat zbytek oběda. umí si vylézt na židli a sám se napít ze skleničky na stole a ví, že musí být hodně opatrný, protože by se sklenička mohla rozbít. umí si přistavit židli ke stěně a sám rozsvítit světlo a zároveň tam tu židli přistrčit tak, aby bylo opěradlo u stěny a on se tak o něj nepřevážil.
bertík umí vysávat. ví, že aby s vysavačem zatočil, musí trochu couvnout a pak vysavač natočit novým směrem. když něco vylije nebo umaže, jde pro houbičku a sám to po sobě chce utřít. pomáhá dávat prádlo do pračky a ví, kam se dává aviváž a do jaké nádobky se lije prací gel a stejně tak ví, že na čistící prostředky se nesahá. pomáhá prádlo vyndávat z pračky a dává u toho pozor, aby mu nespadlo na zem. umí zapnout myčku, ví které čudlíky a v jakém pořadí se mačkají a ví, kam se dává tableta do myčky a že se na ní musí dávat veliký pozor a nesahá se na ní.
ví, kam patří špinavé prádlo a pokud si zašpiní ponožku, sám si ji umí sundat a odnést do koupelny do koše se špinavým prádlem. ví, kam se dává nanošené oblečení a když mu sundáme mikinku, sám ji odnese do koupelny a dá jí do vozíčku pod policí k ostatním nanošeným věcem. ví, kde najde čisté oblečení a i když skříň sám neotevře, s jistotou k ní zamíří.
když má špinavé ručičky umí si je dojít sám utřít do utěrky v kuchyni. umí si sám pomocí dlouhé vařečky vyndat zapadlé hračky a kostky zpod gauče. ví, že když se kašle, tak se dává ruka před pusu. když slyší někoho plakat nebo vidí v televizi někoho smutného, chce ho pochovat a sám je z toho rozrušený. jakmile někoho slyší mluvit o tom, že ho něco někde bolí, hned k němu běží a chce mu to pofoukat /pravidelně mi fouká na krk, jakmile prohodím něco o pálení žáhy/. je velmi empatický k náladám a pocitům ostatních a když to při hře přežene a štípne či škrábne, ihned to starostlivě hladí a fouká a opečovává.
taky si bertík umí sám hrát, rád staví věže, rád skládá do sebe kostky a rád se s ostatními baví tím, že to potom rozbíjí. umí si sám postavit koleje pro vláček a když mu dva vagonky k sobě magnetama nejdou připojit, ví, že jeden vagon musí otočit a připojit ho z druhé strany. rád si hází s míčem a baví ho vařit a krmit všechny okolo. umí krásně malovat, kreslí rád a soustředěně. sám se snaží si ořezávat tužky.
umí si sám ťapkat po venku. baví ho vést kočárek. ví, že přes silnici se chodí přes ruku a ví, co znamená, když jdeme rovně a nebo zatáčíme. umí usoudit, kdy chce nandat rukavičky a ví, že k cizím pejskům se nechodí moc blízko. rozumí tomu, když je nějaké louže moc hluboká a mně se nelíbí, že tam leze, protože bude mít mokré i kalhoty. i když ho něco někde hodně baví, umí se domluvit na tom, že tu zábavu udělá naposledy a půjdeme dál. díky tomu, že všude leze a vše zkoumá, tak umí odhadnout riziko a ví, kdy si poprosit o pomoc, taky umí poznat co je hodně vysoko nebo co už je nebezpečné. umí vyhodnotit, kdy z výšky ještě musí slézt pozadu a kdy už to zvládne jen seskočit. umí sám chodit po schodech a zároveň pozná, kdy je to pro něj riskantní a požádá o pomocnou ruku. nebojí se sám zkoušet nalézat řešení problémů.
vymýšlí si různé znaky pro hromadu věcí, aby se s námi co nejlépe dorozuměl. umí si říct o kytaru, umí si poprosit o puštění hurvínka a nebo jáji a páji, umí si poprosit o pití, o kartáček se zubní pastou, o namazání pusy, o krém na ruce. umí vyprávět o vrtačce a o luxování. umí nám říct o tom, že sousedé dupají, umí vyjádřit, že je něco menšího než něco jiného, že něco pálí, že něco studí nebo je mu zima. nebojím se tvrdit, že plně rozumí, co se kolem říká nebo co se říká jemu. naprosto je mu jasné, co se mu povídá či o čem se vypráví a má neskutečný přehled o věcech kolem sebe.
umí sám usnout a spinkat ve velké posteli v pokojíčku. umí si se mnou zpívat písničku na dobrou noc...
zkrátka toho umí hodně. a dělá nám jen radost.
takže se soustředíme na tyto věci. na tyto skvělé dovednosti, které s sebou nesou občas nějaké obtíže.
na nočník si neřekne a samotné přebalování nás stojí mnoho přemlouvání, protože stále odbíhá a převádí pozornost na jiné věci. chce stále prát a luxovat a je v tom velmi umanutý a tak dennodenně zápasíme s tím, že si sám zapíná vysavač a hraje si s ním i v době, kdy to má zakázané. fascinuje ho kapání vody a fungování lahvičky a tak se občas celý pokape nebo kape na podlahu a věci kolem sebe. často loví jídlo v talíři rukama a úroveň stolování je u něj dost na hraně. je hodně rozlítaný a často pro samé nadšení neslyší nevidí. procházky jsou s ním na dlouhé lokte, protože pro svojí zvídavost a živost musí prozkoumat všechno, musí vyjít všechny vstupní schůdky, vyběhnout každou rampu pro vozíčky či kočárky, zkrátka mu venku nesmí nic uniknout.
baví ho poznávat nové věci, zkoušet nové způsoby a tak třeba často leze na židli a bere ze stolu i věci, které nesmí. jeho temperament, zvídavost a nadšení se projevuje občas i jeho frustrací a vztekem. když něco nejde tak, jak si přeje, tak následuje nával vztekání a dělání naschválů. když nemůže sám věci prozkoumat, nemůže si to sám osahat či nemá dostatek času a prostoru si tu kterou věc pořádně vyzkoušet, umí se vášnivě vztekat. je velmi tvrdohlavý a umanutý, občas s ním nehne ani pár volů a při vytyčování jasných hranic a pravidel to chce zvýšenou trpělivost, protože má výdrž při prosazování svých způsobů opravdu enormní.
neudrží pasivní pozornost příliš dlouho. čtení pohádek zatím není na pořadu dne, sotva mi dovolí jednu písničku, vydrží občas půlku večerníčku, většinou během přeměny plné lahvičky v prázdnou. nebaví ho jen tak něco poslouchat, nebo se učit říkanky či básničky. nedokáže si v klidu hrát v rohu kavárny či u návštěvy v obýváku, protože je kolem příliš mnoho věcí, které nezná a které ho zajímají. návštěvy kavárny jsou pro nás vždy krátkodobou záležitostí, protože se brzy dostaví frustrace z mnoha zákazů a mnoha omezení na co lze sahat, kam lze chodit, co lze zkoumat...
jsou to zkrátka spojené nádoby. jeho temperament, povaha a osobnost vytváří ucelený balíček, na který lze nahlížet z té horší stránky a nalézat různá negativa a slabiny a nebo lze vidět to dobré, ba přímo úžasné, co nám může nabídnout. jedno bez druhého nemůže existovat, jde jen o úhel našeho pohledu.

jedno 7m na návštěvě aneb každé dítě se žene svojí rychlostí

byla tady u mne kamarádka z práce se sedmiměsíčním miminkem. její synek se zatím pouze lopotí na bříšku, trochu se občas někam připlazí, ale spíš volí pohyb pomocí válení sudů. a úplně nejspíš jen tak pobývá na jednom místě a kouká se kolem sebe a zkoumá věci, co má nadosah. je moc roztomilý.
první myšlenkou bylo, že bych si kluky ráda vymněnila. jen na den, možná dva. jen jako takovou malou odpočinkovou vsuvku. měla bych doma zase chvíli dítě, co někam položím a ono tam víceméně zůstane. neleze po židlích, nešplhá na stoly, nevyhazuje veškeré vnitřky skříněk šuplíků a poliček, nepatlá všude jídlo a nekape po všem svým pitíčkem. neutíká přede mnou když ho chci přebalit a nevzteká se když ho nechci v první vteřině co se zastavíme vyndat z kočárku. den dva klidu, to by bylo fajn. jenom kojit, krmit, přebalovat, ňuchňat, uspávat, kojit, krmit, přebalovat,...
druhou mojí myšlenkou bylo, jak je opravdu každé miminko úplně jiné. jak se všechny malé děti víceméně dohoní kolem toho prvního roku. i když mně spíš připadá, že víc odpovídá tak nějak čtrnáctý měsíc. to už jsou ty děti najednou celé vývojově v rovnováze a zase začíná jejich nerovný a nevyvážený běh směrem ke druhým narozeninám.
vzpomněla jsem si na našeho berta, jaký byl v sedmi měsících. to už stál. připlazil se k čemukoli, za co se dalo chytit, chytli se toho a vytáhl se do stoje. a stál. pamatuje se mi to hezky, protože to bylo před vánoci a já celá nervózní volala jak ortopedovi, tak doktorce, abych se ujistila, že to je v pohodě a nebudu muset mezi svátky řešit nějaké následky jeho evolučního výbuchu. že to nemusím nijak řešit a mladýmu do jeho překotného a mimo hlavní cestu vedoucího vývoje nemusím nijak zasahovat. ono upřímně, stejně bych s tím nic nenadělala, i jsem si tohoto faktu byla vědoma. sama jsem v sobě dostatečně upevnila názor, že dítě máme nechat, aby dělalo co samo zvládne, ale nehnat ho do věcí na které nestačí. tento názor jsem shledala za hodný následování ještě v jeho prenatálním období a dodnes ho plně využívám. dnes už to jsou trochu jiná měřítka, jako třebas, že mu na hřišti nechci pomáhat lézt na skluzavky a na prolézačky, na které sám nedostane, ale tenhle přístup se dá využívat od začátku. takže i s tím stojem mi to bylo tak nějak jasné, sama ho stavět nebudu, to nejsem blázen - už proto, že mu přece nebudu radit jak být šikovnější a jak se rychleji dostávat do nebezpečných situací, ale zároveň mu v tom nebudu nijak bránit - a to už proto, že vzhledem k tomu, jaký je paličák, by to dělal na truc častěji, urputněji a vytrvaleji než takhle. ale mít názor od doktorů je příhodné. obzvlášť když z toho málem trefí všechno příbuzenstvo co jen je nadosah. jeden by ho nejraději přivazoval, druhý z toho má noční můry, třetí by ho začal hned posazovat, aby mu ten vývoj hodil do správnější posloupnosti.
ale tohle všechno je stejně vedlejší, protože to nic nemění na faktu, že jsme se dostali do situace, kdy jsme měli stojící dítě. a naše stojící dítě bylo i veselejší dítě. stál všude, u všeho, vždy. najednou byl mnohem přístupnější trávení času v postýlce. stačilo ji trochu posunout do dveří do kuchyně, aby na mě viděl, když myji nádobí nebo vařím a hned se pro něj objevil úplně nový svět.
ale to by nebyl náš bert, aby mu stačilo staticky postávat a pozorovat. brzy začal vším cloumat, viklat, posouvat a netrvalo dlouho a chodil kolem postýlky, posouval před sebou židle a tak nějak celkově začínal chápat, k čemu že to ty nohy vlastně slouží. zktrátka se pevně držel svého hesla: stále v pohybu.
a jak tak na tohle vzpomínám, koukám na toho kamarádčina synka, jak si spokojeně leží na jednom místě, občas se trochu pootočí, aby dosáhl na hračku, vesele si pod sebe slintá a je celý spokojený, jaký má z toho koberce přehled o celém pokoji.
zkrátka, každé dítě je opravdu jiné.

jdu na to aneb mám blog

za patnáct dní to bude patnáct měsíců co ho máme doma. našeho velkého berta. je to docela mazec. pomalu to vypadá, jako bychom byli v nějaké černé díře, protože jinak to není možný.
a jsem si vědoma, že tohle je asi nejvíce omílané klišé. že tohle se člověk dočte všude a téměř na první stránce, většinou je to mezi prvními větami vůbec: čas hrozně letí, ty děti příliš brzy vyrostou, letí to jak splašený, užívejte dokud můžete.
jo. ale je to prostě pravda. dá se to chvíli nevnímat. dá se na to občas zapomenout. ale o to s větší razancí to pak zase vyplave napovrch. ten čas strašně letí!
a tak si to budu psát. sem. občas, a snad pravidelně. musím. pro zachování vzpomínek. nebo přesněji řečeno pro zachování těch drobných střípků. těch veselostí a radostí co nás na zlomek vteřiny pobavily, protože ty velké věci a ty velké zlomy, ty si člověk většinou pamatuje. vyrobí fotky, vyrobí si v hlavě nějaké oslí můstky a navíc o těch velkých věcěch rád vypráví, rád to sdílí s lidmi okolo a tak si to do paměti krásně uloží. ale ty malinké věcičky, ty radůstky a okamžíčky, ty většinou prchnou do ztracena. a je to škoda. pro mne totiž právě ta každodennost, okořeněná milými okamžiky a letmými neobyčejnostmi, má tu pravou hodnotu. to je dle mého to, co nás tvaruje, co nám pomáhá dospívat, moudřet a užívat života. ano, chvíle, kdy udělal náš mladej první samostatný krok do prostoru, byla úžasná a neuvěřitelně radostná, ale v závěru to byla událost, ke které už několik měsíců směřoval. na nožičky se postavil už v sedmi měsících a od té doby nedělal nic jiného, než že stál v postýlce a lomcoval s ní od jedné stěny ke druhé. a to je například střípek, který pro mě má nepopsatelnou hodnotu, ještě teď když si vybavím, jak na těch chatrných nožičkách stojí, ručkama drží šprusle a lomcuje postelí tak, že to vrže až k sousedům (a musím říct, že ten vrzací zvuk je dost charakteristický pro jinou, dospěláckou, činnost) a obličejík mu září štěstím, tak ještě teď se nad tím musím usmát. a protože bych se nad tím ráda usmívala i za dvacet let, musím si to takto písemně zkusit uchovat.
nuže, deníček mám založený, díky blogovému rozhraní mi bude vždycky po ruce a budu si svědomitě vyrábět příspěvky.
bude-li to někdo číst, nechť.
udělá-li to někomu hezký den, juchů.
vznikne-li mi ucelený soubor mých zážitků, názorů a celkově otisk dnešních dní, jupíjajej!