byla tady u mne kamarádka z práce se sedmiměsíčním miminkem. její synek se zatím pouze lopotí na bříšku, trochu se občas někam připlazí, ale spíš volí pohyb pomocí válení sudů. a úplně nejspíš jen tak pobývá na jednom místě a kouká se kolem sebe a zkoumá věci, co má nadosah. je moc roztomilý.
první myšlenkou bylo, že bych si kluky ráda vymněnila. jen na den, možná dva. jen jako takovou malou odpočinkovou vsuvku. měla bych doma zase chvíli dítě, co někam položím a ono tam víceméně zůstane. neleze po židlích, nešplhá na stoly, nevyhazuje veškeré vnitřky skříněk šuplíků a poliček, nepatlá všude jídlo a nekape po všem svým pitíčkem. neutíká přede mnou když ho chci přebalit a nevzteká se když ho nechci v první vteřině co se zastavíme vyndat z kočárku. den dva klidu, to by bylo fajn. jenom kojit, krmit, přebalovat, ňuchňat, uspávat, kojit, krmit, přebalovat,...
druhou mojí myšlenkou bylo, jak je opravdu každé miminko úplně jiné. jak se všechny malé děti víceméně dohoní kolem toho prvního roku. i když mně spíš připadá, že víc odpovídá tak nějak čtrnáctý měsíc. to už jsou ty děti najednou celé vývojově v rovnováze a zase začíná jejich nerovný a nevyvážený běh směrem ke druhým narozeninám.
vzpomněla jsem si na našeho berta, jaký byl v sedmi měsících. to už stál. připlazil se k čemukoli, za co se dalo chytit, chytli se toho a vytáhl se do stoje. a stál. pamatuje se mi to hezky, protože to bylo před vánoci a já celá nervózní volala jak ortopedovi, tak doktorce, abych se ujistila, že to je v pohodě a nebudu muset mezi svátky řešit nějaké následky jeho evolučního výbuchu. že to nemusím nijak řešit a mladýmu do jeho překotného a mimo hlavní cestu vedoucího vývoje nemusím nijak zasahovat. ono upřímně, stejně bych s tím nic nenadělala, i jsem si tohoto faktu byla vědoma. sama jsem v sobě dostatečně upevnila názor, že dítě máme nechat, aby dělalo co samo zvládne, ale nehnat ho do věcí na které nestačí. tento názor jsem shledala za hodný následování ještě v jeho prenatálním období a dodnes ho plně využívám. dnes už to jsou trochu jiná měřítka, jako třebas, že mu na hřišti nechci pomáhat lézt na skluzavky a na prolézačky, na které sám nedostane, ale tenhle přístup se dá využívat od začátku. takže i s tím stojem mi to bylo tak nějak jasné, sama ho stavět nebudu, to nejsem blázen - už proto, že mu přece nebudu radit jak být šikovnější a jak se rychleji dostávat do nebezpečných situací, ale zároveň mu v tom nebudu nijak bránit - a to už proto, že vzhledem k tomu, jaký je paličák, by to dělal na truc častěji, urputněji a vytrvaleji než takhle. ale mít názor od doktorů je příhodné. obzvlášť když z toho málem trefí všechno příbuzenstvo co jen je nadosah. jeden by ho nejraději přivazoval, druhý z toho má noční můry, třetí by ho začal hned posazovat, aby mu ten vývoj hodil do správnější posloupnosti.
ale tohle všechno je stejně vedlejší, protože to nic nemění na faktu, že jsme se dostali do situace, kdy jsme měli stojící dítě. a naše stojící dítě bylo i veselejší dítě. stál všude, u všeho, vždy. najednou byl mnohem přístupnější trávení času v postýlce. stačilo ji trochu posunout do dveří do kuchyně, aby na mě viděl, když myji nádobí nebo vařím a hned se pro něj objevil úplně nový svět.
ale to by nebyl náš bert, aby mu stačilo staticky postávat a pozorovat. brzy začal vším cloumat, viklat, posouvat a netrvalo dlouho a chodil kolem postýlky, posouval před sebou židle a tak nějak celkově začínal chápat, k čemu že to ty nohy vlastně slouží. zktrátka se pevně držel svého hesla: stále v pohybu.
a jak tak na tohle vzpomínám, koukám na toho kamarádčina synka, jak si spokojeně leží na jednom místě, občas se trochu pootočí, aby dosáhl na hračku, vesele si pod sebe slintá a je celý spokojený, jaký má z toho koberce přehled o celém pokoji.
zkrátka, každé dítě je opravdu jiné.
